Mlhavě vzpomínám na první nesmělé downloady dem. Snad někdy před šesti lety jsem pln mladistvé dychtivosti objevil demoscénu. Nikdy před tím jsem netušil, že je něco takového vůbec možné. Pár nadšenců ze severu vytváří programy, které změnily moje tehdejší představy o možnostech strojů s procesory i386. Programy, které otevíraly brány futuristickému světu nekomerčního počítačového umění. Otevíraly brány mých pocitů. Okamžitě jsem se zamiloval. Zvláštní dech nového a neuvěřitelně svobodného technologického světa mě prostě omámil. Dlouho očekávané nekonečné možnosti PC se staly skutečností. Nasadil jsem růžové brýle a opájel se. Hesla jako Future Crew a Triton zněla s božskou pokorou. Nevnímal jsem egoismus severských bohů, myšlenkovou brutalitu, lacinou provokaci inspirovanou právě vzkvétající drogovou techno kulturou a všeobecně líbivý stereotyp. Zákulisí prostě neexistovalo. Síla a omámení bylo obrovské. Zanechalo ve mě takovou stopu, že ještě dnes mi Second Reality spouští flashback z pocitů té doby. Byl jsem rád, že jsem se narodil právě v této šílené elektronické vánici. Být u zrodu něčeho nového je jako být živým patníkem té události.

Jak roky ubíhaly, růžové brýle začaly měnit pomalu ale jistě svou barvu. Cítil jsem, že hodně spotřebovávám a že je třeba začít také dávat. Začal jsem chápat, že ta velká spousta oblíbených dem, mě už tak nenaplňuje, jako tomu bylo v panických počátcích. Věděl jsem přesně proč. Chtějí vesměs držet stále tu starou atmosféru futuristické demoscény, kterou uvedli v život právě hoši z FC. Já ale žádám změnu. Zvolil jsem cestu prosazování svých názorů veskrze vlastní tvorbou. Chtěl jsem, aby byl cítit jak dech strých časů, tak něco naprosto nového. Obhajoval jsem a stále obhajuji tvorbu, která je, jak po technické, tak umělecké stránce na výši a přináší s sebou onen digitální a futuristický nádech, ale čím dál víc cítím, že máme na víc! Proč jsem ale tak fatálně nespokojený? Přichází totiž nová vlna, které nerozumím. Přichází vlna dem pro Wir. Spíš tsunami než vlna.

Prozradím vám jednu velmi tragickou věc. Slabší povahy by měly sedět. Nainstaloval jsem si Wir. Lépe řečeno, WinDr Ferda mi nainstaloval Wir na hermeticky oddělený disk. Ne, že by se mi zachtělo sledovat nová dema, ale otec to již nemohl dál vydržet. Musel jsem uvolit ze svých uzurpátorských požadavků a umožnit mu normálně existovat na platformě, která je v současné době snad úplně všude. Párkrát jsem Billův systém sám nabootoval, přestože to není zrovna jednoduchá procedura, musí se přehodit disk v šuplíku a přepnout tlačítko na myši do polohy "MS". Dokonce jsem i zkoušel ona "nová" dema, ale vše skončilo tragickým neúspěchem. Přestože jsem nainstaloval nejnovější verzi Direct X, což byla pro mne asi vůbec první zkušenost s instalací Microsoftího produktu, kýžené výsledky se nedostavily. Naprostá většina Win32 dem u mě prostě nelze spustit. Moje optimistické představy, proklamované hesly hochů z TBL typu: "Už žádné restarotávní systému!", se prostě rozplynuly rychleji než obláček dýmu. Pokud demo jede, výsledná rychlost se pohybuje okolo 2spf, což je nová jednotka měření plynulosti dem na mém počítači pod operačním systémem Microsoft Windows 98 (secs per frame).

Víceméně jsem už odvykl nadávkám ve směru Vilíka a jeho firmy, už říkam prostě a výstižně jen to své: "to je strašný". Do Wiru už od té doby raději ani nelezu. Shakul mě laskavě obeznámil s pravidly pouštění dem pod tímto "operačním" systémem. S hořkostí v ústech jsem zjistil, že je porušuji stejným procentuálním poměrem, jaký vykazuje neúspěšnost při spouštění Wirdem. Uznal jsem, že většina z nich je technologického rázu a že se vlastně velmi podobají známé situaci přechodu na nové, "silnější" technologie. Určitě vzpomínáte na hořké přechody z 386 na 486, z 486 na Pentium a nyní bych měl přestoupit na MMXové P2 s 64MB RAM. Časem k tomu možná dojde, ale možná také ne, protože zdánlivě opakující se historie má jedno své velké specifikum. Má až takový dosah, že vlastně nedobrovolně přestěhovalo moje ego do pozice člověka, který přestává mít zájem o demoscénu v konzumním slova smyslu. Jde právě o ztrátu jistoty DOSu.

MS-DOS, Vilíkem ukradený nápad minimalizmu a 640KBtizmu je spolu s kultovním 32bit boostem DJGPP bezesporu nejlepší platformou pro demoscénu. V současné době odchází DOS do věčných lovišÝ, bez větších nářků. Odehrála se zrada, jejíž zrůdné následky nenávratně poznamenají scénu. Billova vize je nádherná. Krásný obrázkový plug'n'play svět. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že spousta věcí už dokonce i tak funguje, je to asi jedna z mála motivací, která vede většinu lidí k instalaci a k tvorbě softwaru. Čím je to všechno ale zaplaceno? Wir má totiž takovou zvláštní filozofii. Zakrýt, co možná nejdokonaleji, hnusný svět, který se skrývá za "pracovní plochou" a na venek simulovat krásně uhlazeným vzhledem řád a pořádek. Vizuální dojem je pro obyčejného člověka tím nejdůležitejším, co jeho volbu ovlivňuje. Ono příšerné bahno nemá konce, je tak hluboké, že skoro každý, kdo se do něj někdy podíval, trpí nevyléčitelnou neurózou. Každá nová verze přináší nové kýble bahna. Jejich obsahem se zaleje starší vrstva a celý kopeček se pokryje krásnou různobarevnou pokrývkou, aby uživatel nic neviděl. A tak se stane, že si třeba sosnete demo a ono vám dokonce i poběží. Bohužel to právě není můj případ.

Jedinou naději vidím v Linuxu, který ale zatím rozhodně není v takovém stádiu, aby mohl plnohodnotně dosáhnout "kvalit" DOSu, tak moc potřebných pro maximální vyždímání technologických možností našich PC. Dokonce by se dalo říct, že je na tom mnohem hůř než ta naše Wokna. Je potřeba toho ještě hodně vykonat. Projekty jako GGI už rýsují první pozitivní jistoty. Snažím se sám podnikat první kroky konverzí své tvorby pro Linux. Výsledky nejsou nikterak pozitivní. Velký chaos a úmorné cheatovaní s grafickým výstupem má za následek značné snížení výkonu. Doufám, že během pár let se stav změní natolik, že Linux přejde v prioritní platformou, DOS pak bude moci opravdu v klidu odejít se vší slávou do důchodu. Jedna věc mě ale na Linuxu přeci jenom mrzí, a to je fakt, že distribuce jako RedHat se vlastně snaží přiblížit bahnu Wiru. Je to sice trochu čistší bahno, ale bahno to je. V dnešní době ale bohužel nemáme na výběr. Problém instalace a správy softwaru, který jsme si v DOSu dělali přehledně sami, za nás přebírají automatičtí roboti, kteří chtě nechtě dělají bordel a plní naše harddisky daty, o kterých ve skutečnosti nemáme ani ponětí. Je to svým způsobem apokalyptický přístup k věci. Člověk se postupem času sám naučí si toho nevšímat a s notorickou odhodlaností kupuje stále větší a větší disky. Sám se v Linuxu cítím, jako bych měl špinavé ruce a o Wiru raději pomlčím.

Cítím současný stav jako předěl mezi starým a novým věkem demoscény. Věkem, který už pro mě nebude tím, co věk starý. Sám ale nechci nový věk zbaběle opustit a nadále se budu snažit, co nejdéle tvořit a dávat v plen věci, které obsahují přesně to, co si myslím, že scéně chybí. Budu se tak snažit vynahradit svůj dosavadní konzumní způsob užívání demoscény. Stále cítím, že scéna má lidem, kteří se ji naučí vnímat, co dát. Je jen třeba se odpoutat od starých tradic a především uvažovat racionálně při volbě operačního systému. Tím nechci říct, že volba Wiru je v globálním měřítku nějak špatná. To se zdá jen mě, protože osobně pro vlastní soukromé účely nevidím v technologii (pokud se o tom tak vůbec dá hovořit) Wiru žádnou naději, ale je dost dobře možné, že se mýlím. Pro mě je to prostě šrot a bahno, které ale jakoby na oplátku lpí snad úplně všude, takže je na místě poznámka, že díky tomu se scéna jednodušeji dostane k prostému lidu. Myslím, že ani já, ani nikdo jiný tento existeční problém nevyřeší a že by bylo pošetilé o něm silácky diskutovat. Začíná nová doba a je potřeba také měnit myšlení a hodnoty. Pro některé z nás to bude těžké sousto.

11.8.1999... nic. 9.9.1999... nic. 1.1.2000... nic.